(Kutty, 18.01.2010, basne)
Vzačátcích se rozplynou
a v širou dál se proplétají prstenci větru,
sem tam nakloní se, odvyknou
a nedokončí již načatou svou větu.
Rozvážnost jako by pro ně nebyla
tou zásadou pro nemožnou realitu,
jako by necítily její sílu a co je ta síla?
Nic, jen bezvýznamnost vytesána do monolitu.
Na konečcích, na chvostu světlo kolísá,
už nezbývá moc času na zvrácení bouře,
černá zmije - jed, na mých prsou se lísa,
i poslední testament nechávám shořet.