(Reason, 24.02.2010, basne)
Slunce pohaslo namísto rozednění, obloha potemněla a nebe zaplakalo nad děvčátkem ztraceným.
Nepřišel svěží vítr, neodnesl mraky do daleka, neodvál smutek z tváře dívky nerozhodné.
Země ztěžkla, hlína nasákla slzami a každý krok uprostřed tohoto dne vážil tíhu tisíce mil, cesta zmizela před očima ženy tápající.
Déšť rozvodnil potoky a říčky a proudy vody tmavé a kalné valily se z kopců a zalévaly údolí i roviny, sápajíc se na křižovatku, na které stojí ustaraná paní, chvějící se.
A voda studená a ostrá jako stovky břitev bubnuje do těla, co se zmítá v marném odporu a unáší jej bezvládně do neznáma. Před soumrakem osvětlí paprsek světla rozezlený výraz na tváři stařeny, topící se.
Postava mizí v proudu a víření, na krajinu snáší se černočerná tma.
Potopa ustává a začíná nový den.