(jozífek, 12.03.2010, basne)
Je jeden dům,kde do oken,
koruny stromů hledí,
když vstáváš a nebo usínáš,
na koho myslíš snad vědí.
Ptáci se do nich slétají,
aby Ti svoje písně,
den co den krásně zpívali
a zbavili Tě tísně.
Ti ptáci občas odletí,
až do samého nebe,
milá má měj vždy v paměti,
že myslím i já na Tebe.
Před oknem mým není žádný strom,
jen v dáli se hory zračí,
pod nimi se tam den co den,
probouzí ta co ji mám nejradši.
Přál bych si být tedˇholubem,
na okno k Tobě létat,
nosit Ti čerstvé květiny,
bys do vlasů mohla je vplétat.
Nosit Ti rosu v zobáčku,
celý den atˇjsi čilá,
až bude naše nebe bez mráčků,
Ty k sobě si zas mně přitulila.