(Patěnka, 15.03.2010, basne)
tu mladou tvář
jen piha pihu mine,
a krájí ji stíny
dlouhých řas.
Je tak samotná.
Jen panenka z dávných dnů
jež si k srdci vine,
jak relikvii zvadlých snů,
jak zmrazeného dětství hlas,
je s ní
a kolem nich čas plyne
jak řeka jež je samá hráz.
Možná pláče.
Na síťových punčochách
se schází lesklých kapek roj
už skoro celých dvacet let
bez jediného obětí
trvá její všední boj
na cestě z deště pod okap.