(JardaCH, 15.12.2005, basne)
Kolik známe různých slov!
A přece, když chceme opravdu něco říct,
najednou nám scházejí.
Jenom krouží kolem,
kloužou po povrchu
a jen lehce se dotýkají
našich skutečných citů.
A to, co vychází z našich úst,
je tak prázdné, hloupé a zmatené…
Asi stejně jako naše nitro.
V takových chvílích
bychom asi měli říkat jenom věci
prosté a jasné.
Ale nesmíme je říkat příliš často,
aby neztratily svůj smysl.
Tak tedy
poprvé
(a možná i naposled):
Miluju tě!