(Láďa, 25.04.2010, basne)
Živůtek na knoflíčku rozepnutý,
cíp košilky v ústech rozhrnutý,
pohledem sklouzávám z očí níž,
tisknu ruce k sobě stále blíž.
Pročítám milostné dopisy,
kdy ve větru za ruce chodily,
dvojí očí s příchutí zakázaných plodů,
kdy růží používá ke svým svodům.
Skrz malý prostůrek mezi ňadry,
lechtán v podbřišku několika chloupky,
počítám, pročítám, sním,
že po sedmnácté slyším jejích zvonů zvuk.
Vláčnou chůzí v noční košilce,
po zastávce, kde nezáleží na chvilce,
jen s květinou v ústech oddává se,
nahá, dotykům a cizím tělům.