(Temeraire, 02.05.2010, basne)
Ve svitu ohně
mezi kapkami deště
Tvůj úsměv
odkrajoval z mého svědomí . . .
Ruce – líně tančící -
hrály si s ohněm -
nebáli jsme se
spálení . . .
Hořeli jsme
vnitřním žárem
silnějším než omezení kolem nás.
Polibky
ukradené
ve stínu stromů
utajené
před našimi já
vpalovaly se do mysli
a hořely stejnou silou
. . . jako vědomí, že být spolu není správné.
Neodcházej! Prosím,
vyřčené do ticha - - -
Cítila jsem
naléhavost těch slov
- ve svém klíně.
Tvé prsty
vetknuté do mých vlasů
jako nejvzácnější spona
svíraly a nepouštěly
Prosily, zůstaň. . .
Naléhavost polibků
oslepovala vědomí,
že já jsem já a ty jsi ty
MY není
už spoustu let
– co tě znám -
a nebude.
Neodcházej
šeptal jsi do mých pootevřených rtů
a ty rezonovaly v odpovědi,
kterou jsem nikdy neřekla,
ale má duše křičela ji
ve zběsilém staccatu
úderů mého /nevěrného/ srdce.
Zůstaň se mnou –
vypálilo mi cejch vzpomínky
na tvé zeleno-hnědé oči
na tvůj úsměv
na Tebe.