(Annie the wolf, 15.07.2010, basne)
Kráčím v noci ponurou ulicí,
světla pouličních lamp září tmou,
před sebou vidím postavu stojící,
blížím se k ní každou vteřinou.
Pomalým krokem kráčím vpřed,
už ho vidím přede mnou stát,
otáčí se směrem mým a znovu po dlouhé době mi do očí vzhléd,
kdo by se vydržel na něj neusmát.
Pohled jeho očí hlubokých,
po těle mě rozechvívá,
pár polibků divokých
a teplo se mi do celého těla vlévá.
Pak teplo jeho dlaně v té mé,
a úsměv který mi mezi větami stačil věnovat,
stačí abych si uvědomila, že v něm jsem nalezla štestí své,
a že ho neustále miluji a budu vroucně milovat.
Když vedle mě se na trávu položí,
a oba dva vzhlédneme k hvězdami rozzářenému nebi,
slyším, jak šeptem ke mě hovoří,
s ním jsem jako v sedmém nebi.
I když odejde cítím jeho přítomnost,
jako by se mnou na každém kroku stál,
ale nestojí, to v mém srdci je stále přítomen a vždy v něm bude dál a dál...