(Zelená okurka, 19.07.2010, basne)
Střílel jsi zas a znova
ostatním na obdiv.
Leč růže papírová
dál stála. Jako dřív.
Na pouti hudba hrála,
děvčatům plály líce
a tebe zajímala
jen růže ze střelnice.
Nakonec v hloubi duše
vzpomněl sis na kovboje.
Pak vše šlo jednoduše
a růže byla tvoje.
Tenkrát jsem šťastná byla.
A bláhová. A mladá.
A růže byla bílá...
... já dodnes ji mám ráda.
Že nemá lístky žádné?
Že nevoní z ní med?
Aspoň mi neuvadne
jak první lásky květ.