(Amable seňor Marek, 03.08.2010, basne)
Kopců krajina,
klikaté silnice,
uzrálé víno,
zřím v řadách vinice.
Jako z knihy pohádka,
právě sebraná z police,
jako Erbenovy verše,
citované z Kytice.
Roztroušeny jsou,
tu a tam malé vesnice,
a mocná řeka Jihlava,
svými břehy je omílajíce.
Nad jednou kostelík,
v něm stará zvonice,
na zimu jej pokrývá,
sněhová čepice.
Chlad a noc,
blíží se velice,
však život mě naučil,
nepropadat panice.
Jdu proto dále,
držím se krajnice,
hle cedule:
„Dolní Kounice“.
Srdce mi poskočí,
tulákovi bez světnice,
děkovat Bohu,
budu na statisíce.
Procházím branou,
po cestě z břidlice,
do nosu se mi hrnou,
vůně másla a skořice.
Další kroky mé,
vedou do pivnice,
kde pivo točí,
jen milé děvčice.
Dalšího rána,
zastávka tržnice –
zelenina a ovoce,
ne skříňky, ne truhlice.
Pro cestu přes řeku,
jsou tu jen pramice –
strhla dřevěný most,
nedávná vichřice.
Při plavbě hledím,
vstříc kolu mlýnice –
kynou mi na pozdrav,
rybáři z veslice.
Od břehu vede,
už hlavní ulice –
na vedlejší škola
a nemocnice.
Budovy to bytelné,
ne jako krabice –
to víte –
zima a vánice.
Červený štít,
a zlatá helmice,
honosná krásou –
požární stanice.
Nyní však prázdná,
probíhá proudnice –
krásná a stará to,
vesnická tradice.
Mířím však k budově,
nejvýše se tyčíce.
Náhle se zastavím,
s rukou již na klice.
Majestátný krahujec,
modrý hrozen držíce,
to jest erb,
nad dveřmi radnice.
Díky příteli,
jeho rodinné kronice –
napsáno oslavně,
pro Dolní Kounice.