(JardaCH, 06.01.2006, basne)
Kdo zná ty lodě s vůní dálek,
koření, zlata, vzácných vín,
piráty, jichž se každý zalek,
a moře s rytmem houpavým,
kdo zná ty časy námořníků,
již doma ženy nechali,
a plavili se po rovníku,
kde štěstí svoje hledali,
a když se někdy rumem zpili,
nevěděli, co bude dál,
a kapitána pověsili,
s jeho si tělem vítr hrál,
moře ho skrylo mlčenlivé,
když sundali je druhý den,
a dál je neslo mrtvé, živé,
pro něž je navždy domovem,
a někdy mraky zaclonily
nad jejich hlavou Jižní kříž,
do boků těžké vlny bily,
shora se lila vodní tříšť,
vlny se lily po palubách,
mokrých a kluzkých, houpavých,
a kormidelník zmizel v vlnách,
chvíli řval do tmy, potom ztich,
pak vítr serval plachtoví
a odnesl ho k Seychellám,
a stěžně rozbil na dříví
do kamen doma maminkám,
několik nocí vítr ještě běsnil,
nezdálo se, že poleví,
pak nastal klid, už nikdo nesnil,
že Jižní kříž se objeví,
a zase zářil na obloze,
jak šťastná hvězda poutníků,
v nehybné, stále stejné póze,
tam, nad hlavami lodníků.
Ach, plavit se tak po rovníku,
na moři muž je hvězdám blíž,
mít pevná ústa námořníků
a nad hlavou mít Jižní kříž.