(hypertenze, 05.09.2010, basne)
Omlouvám se za své činy,
nervy zrazují mě víc,
jsem teď někdo strašně „jiný“
nevím, jak to mám dál říct.
Už nevím, co je to štěstí,
cítím jen úzkost a strach,
život udeřil mě pěstí,
bojím se, že přijde krach.
Moje duše uvnitř pláče,
tělo strádá, čím dál víc,
jsem jak „postřelené káče“
nemám ze života nic.
Všechno krásné, co jen bylo,
navždy mě teď opustilo,
bůh mě trestá, čím dál víc
komu tohle můžu říct?
Mrtví se mi dál zjevují,
nechtějí mě nechat spát,
nejbližší se oddalují,
cítím všude jenom chlad.
Asi všechny mé zlé skutky,
se mi vrací s úrokem,
život zdá se mi tak krutý,
i když plyne úprkem.
Jak z toho pryč, pomoc neznám,
prášky nejsou řešení,
ztratil se mi klíč ke štěstí,
kde je, nemám tušení.
Snad od boha zkouška to je,
co má duše zvládne jen,
ten, kdo tohle nezažije,
myslí, že je to zlý sen.