(Nausika, 10.01.2006, basne)
Ten malý plamínek,
co jiskřičku naděje zapálí,
v tvém vědomí – je jako kamínek,
o nějž někdy zakopneš – pak i mizí v dáli
Dává ti radost a uvnitř hřeje
- velký pocit štěstí ti dává,
byť na světě se samé neštěstí děje,
leč když ho máš – smutek nevyhrává
Maličký, schoulený, je částí tebe
- tvé duše i duše stvořitele,
však Stvořitel nedbá – jeho hlas teď zebe,
nechceš, by hatil nové – modlíš se za Spasitele.
V ledových dlaních láska odchází,
Láska, co život už v sobě měla,
Ten nový dar, nový výkřik schází,
Byl – není už a tak moc jej chtěla ........ chtěl i on …
Slzy bolavé, co splnění měly přinést, vizi něčeho krásného –
střídají se s bezmocí velkou, neuhasínající.
Stojíš nad hrobem – kol se šíří smutek ze smrti nenarozeného –
oheň v srdcích zůstává dál – teplo je však smrtící.
Pro nás – NEZHASNEŠ.