(Tomáš Přidal, 30.11.2010, basne)
Tvé město,
které se vznáší
v oblacích
jako tvá nevyplněná přání,
kde mladičké andělky
hrají na harfy
ukolébavky pro spící měšťany
. . .
ve městě, které
jsi si vysnila jako
bílou krajku zimy,
a plnila chřadnoucím dušičkám
jejich požadavky,
když se vodník nedíval
. . .
v bludných kruzích
počítala jsi roky letokruhů
urostlých kmenů
chasníků, které řezaly
tvoje zlodějské prsty
do obrovitých klád
. . .
tam, někde za Tvým městem
za hranicí, která
postrádala definičnost
odkud kam,
bojovaly za popěvků umírání
myšlenky svobody
o propouštění lží
s krátkými žílami
. . .
a milovaní básníci
zaváněli pachem
démonů se zlatými verši
v pozlacených truhlách slov
bez přílišného kázání
o nebeském prachu
. . .
ukuta pravda v železe
kovadlinou osudu
v nerozpálené pícce,
v jícnu, dávícím
žhavé novinky bez potisků
s opary bez zbytečných abeced
. .
a nové objevy,
noví lidé,
nové názory
.
ve starých dobrých časech,
které patřily dobrým starým lidem...
...se jen tak neztratí