(Lota, 21.12.2010, basne)
*
Je ticho veliké. Jen hvězdy planou v dáli
a zraky jejich věčnost sčítající
se zastavují v údivu
nad spící zemí vydlážděnou sny,
nad ruchem měst, jejž pohlcuje noc,
nad dědinami, v kterých bdělí psi
instinktem jakéhosi poselství hledí do výšin,
nad řekami, jež měkké prsty vln
vrývají do trámoví pobřeží,
nad mořem bázlivě se krčícím
v tom divném tichu, plném čekání.
A hory hvězdám cudně šeptají
pastýřskou zkazku svatých oveček
stulených v měkkém klínu salaší.
Slyš, zvonky znějí, stádo pohne se,
jak mírný vánek nocí zašumí
jakoby tušil blízkost andělů,
jakoby na cosi čekal…
K trvalé půlnoční
zvou světa hodiny,
děťátko k matce přivinuté,
chudé a přece spása! … ?
Snad v srdcích všech
vyrostl naděje kvíteček
*