(Peky, 20.01.2006, basne)
Denonenně v zrcadle vídávám svou tvář
zjizvenou smutnými vzpomínkami
plním již třetí snář
a bolest, tu už oči vyplakaly...
Tak začínám jak jarní květy
jako nově zasazené sémě
mou mysl plní krásné věty
a láska, znovu hřeje ve mě...
Polilas mě živou vodou
zadalas smysl mých cest
vždys byla budeš láskou snovou
pevný bod ve změti vest...
Jak slunce v naší galaxii
dáváš mi život,jsi pro mě éterem
věnečky pro tebe viji
kéž zůstala bys dítětem...
Je noc,já přemýšlím a vzpomínám
jak vískal jsem tvé vlásky
to odloučení proklínám
a v uších slyším hlásky
Tou černočernou tmou
ty hlásky ke mě doléhaj
mě lákají a zvou
jsou tvé, a já jim podléhám...
Padám tichem, tmou a dál
až končím v říší snů
tvůj ůsměv se tu na mě smál
toť odrazem mých pocitů...
Snažím se vzkřísit onen pocit
kdy vedle mě si stála
snad stále v srdci budeš nosit
můj výkřik do neznáma...
Ráno jak poupě rozkvétám
po noci plné světlých snů
leč jsem tu stále sám a sám
však se spoustou krásných pocitů....
Kéž měl bych tu moc hýbat časem
chtěl bych ho vrátit zpět
pohlédnout zase znovu na zem
na křižovatku cest...