(synanceia, 28.12.2010, basne)
Je to už dávno, přesto jako včera,
slunce svítilo až do večera.
Tak trochu, ne však moc, už jsi mě znal,
tvůj úsměv u srdce krásně mě hřál.
Když ticho se rozlilo, všichni šli spát,
zda sama chci jít, nemusel ses ptát.
Jen jemný vánek kolem se hnal,
ty jsi byl blízko a krásně hřál.
Na louce u lesa stíny si hrají,
dva z těch všech stínů k sobě ulehají.
Lože z kvítí - jak luční král,
kouzelně úplněk svítí, krásně jsi hřál.
Později mraky přitáhly zdáli,
úchvatný pohled - jak by se zdály.
Měsíc se s nimi o prostor pral,
spolu jsme koukali a ty jsi hřál.
Hvězdy svá místa postupně střídaly,
některé občas z oblohy padaly.
Umět čas zastavit nejen ty sis přál,
bylo tak krásné když jsi mě hřál.
Dříve než slunce se na oblohu vrací,
svým zpěvem den zvěstují ptáci.
Čas ranní s rosou k vstávání zval
a ty jsi stále tak krásně hřál.