(Bajaja, 12.01.2011, basne)
vítr má zase v očích prach
v těch zarudlých a suchých,
ježí srst kočkám na střechách
- šest chromých, sedm hluchých
a k jejich nářku přidá sten
tak protáhlý a dlouhý,
že zvukem tím já vyděšen
padnu do první strouhy
v dáli noc se k bouřce sbírá
bílí zdi černých obzorů,
chvíli svítá, chvíli šírá,
já daleko mám do vzdoru
tornáda z listí hladí hrany
a okenice z pantů rvou,
nánosem prachu čůrek slaný
razí si cestu tváří mou
zas pláču - a déšť nepřichází
- to na mé snění čeká snad -
kdy zabuší do prázdých hrází,
k usnutí píseň začne hrát
tak udeř! jsem tvůj bleskosvod!
vyhoď mé duši pojistky,
zalij mě masou temných vod,
rozbij mi ego na třísky
tak udeř, dámo nespoutaná
snad zralí jsme už na pokání
bude to pěkná podívaná -
vždyť nejsi paní na hlídání
pokora želví slzy roní,
vždycky se schová, pitomá..
když člověk hlavu v bouři skloní
pak je to tak, jak být to má