(šuměnka, 30.01.2011, basne)
P ě s t u j i
za oknem ve vodním odraze
malinké měsíční sazenice
bych v časech deziluze slov
/ které se věky zpátky datují /
je vysadila za hranice
na dráze
mezihvězdných hmot a supernov…
a zalévám je hořem lidských slzí
a půdu bohatím lidskými osudy
a růst jim formuji bolestnou zkušeností
by vyrašily brzy
by maximální křivení dospělo do lordózy
by rostlina si osvojila přeludy
a pózy
toliko nutné v přechod do jsoucnosti…
A vždy, když vroste nakonec
silný Strom snů do reality
tak svými doteky probouzí spící
/ to pochopí snad každý bezvěrec
co nahlídne si do entity
že tahle noc je jistou akvizicí
pro přenos informací
formou telepatie
že časoprostor konečnou je štací
pro nekonečno, jenž v něm ožije /
Tak až Vás v noci něco pohladí
nechte své oči zavřené
jen úsměvem sdělte své „ano“
to jen vesmírní arbornomádi
šíří své vědomí
svým bezhraničním hřebenem
a spojují nám světlo, stín a svědomí
..by nechali nás projít zkoumat svět svou novou branou…