(ZILA78, 12.02.2011, basne)
Samonečinně splavená jako oř
vodní peřinou fosforových řas
jen třásně kapek duhového odlesku
uhasí povodeň vášně co v očích máš
jedním dechem stěnu citů zboř
zatni do krás svůj hlas
co do ticha odezní v záblesku
když mi své nádherné tělo dáš.
Slunce tetelí pahorky tvých prs
obepíná křivky světelnými doteky
žhneš v prstokladu opojení
jako polární zář
jsi pevnost,nedobytná tvrz
co stojí tu uzamčena na věky
když do srdce mi zakoření
lapeného mě v sobě máš.
V labyrintu tvé osobnosti
vklíčený do tvé bezbřehosti
pluji proti proudu svých slz
poražené vstřícnosti
nesnadné implementovatelnosti
uvězněn v tobě skrz.