(Rakasteta, 27.02.2011, basne)
Jedna smutná slečna
se ztratila v svém snění
tvrdíce, že princů
už mimo snění není.
Hledala své štěstí
už jenom v pohádkách;
světy její dělil
vyšší a vyšší práh.
Pak jednou – zkraje zimy-
jí svět se pomotal,
když otevřela oči
a princ tam před ní stál.
Tolik mu chtěla říci,
že není pro ni cizí;
však bála se, že promluví-li,
tak princ jí z očí zmizí.
Jenže… když bude mlčeti,
tak – „Princezen je přesila!“
Však měla málo odvahy
a moc se tím vším trápila.
***
Nemálo času uběhlo,
zima se s jarem prolíná
a pohádka už končí.
(a nebo teprv začíná?)