(Ricarda Haner Lowery, 04.03.2011, basne)
U křížů temnou noc má rád
kde plno masa leží,
tam zvolna z hrobů vstává chlad,
tam mráz po zádech běží.
Světlo svící nejraděj
jichž zář se do tmy dere,
větru šum a mrtvých rej,
v náhrobcích písmo šeré.
Noc co noc ho za tmy zříš,
pod kápí tvář sinou.
Obrací v márně velký kříž,
až hvězdy v temnu hynou.
Mezi hroby zdraví hlasy.
Tam svíce pošly mrazem.
prázdné oči, dlouhé vlasy.
Háb sahajíc až po zem.
Až se budí chladný den,
až rosa líbá tváře,
hrobník Davis razí ven
ze své temné máře.
Ruka se mu klepe
a myšlenky honí,
srdce v krku tepe,
když staví zápřah koní.
Zabil otec malé, něžné.
Novorozené to jen!
skrze lásku - to je běžné.
A tak to chodí každý den . . .