(Trystan ap Tallwch, 19.04.2011, basne)
Jinému bolest působit, to může
býti zábavným potěšením,
když pohrabáč žhavý tiskne do kůže
se s úsměvem a povýšením,
člověka, kterého neznáš ani,
nevěříš, že bys to učinil?
Vždyť toť tvé nejtajnější přání!
Jen v hlobi lžeš si, nebs o tom snil...
Ach, lidé vlky jsou od zrození,
štěstí ani strasti je nezmění...
každý den bijeme se o maličkosti,
bezcílně bloudíme pustinou,
strasti žádná snaha nepřemostí,
naše sny zbytečně zahynou...
A jako by svět byl sarkastickým snem,
i my občas se svými sny zahynem...
A zombiím podobné zříceniny
se pak o zbytky všeho pobíjí,
zapomenuvše své identity, staré viny,
jako kupa tupých bestií,
ne nepodobni dravé zvěři
své síly mezi sebou navzájem měří
hrob mi již staví v útrobách svých,
a utichá s jejich hladem i můj ironický smích.