(labuť, 12.07.2011, basne)
Pod kůží slova,
jak kamínky o skálu
tříští se v peřejích
zažloutlých okamžiků
Samospádem žáru,
co pohasíná
Za zvuku loutny
probublává poslední
záchvěv dechu
zmírajícího pod asfaltem
zčernalých doteků
V mraveništi lidskosti
rezaví nám naše duše
a srdce z nedostatku kolomazu
ztrácí svou pružnost
pohledem do zpětného zrcátka
Lhostejností
rozhryzáváme se navzájem