(Karvi, 31.08.2011, basne)
Všechno je pro mě cizí, když chladný k Tobě jsem,
cítím, jak to krásné mizí, cítím se na hlavu poražen,
hrozně mi lásko chybíš, hrozně těžce se mi dýchá,
teď ještě víc se mi líbíš, a u srdce mne toho píchá.
Jsi pro mne tak vzdálená, jsi pro mne tak náhle jiná,
jsi jako modla kamenná, jsi a je to naše vina.
Umírám, když neříkám, jak Tě miluji, umírám, když s Tebou nespím,
umírám, když smutek v básni maluji, umírám, když hladit Tě nesmím.
Nedokážu už dopisy Ti psát, nedokážu se Ti svěřovat,
nedokážu si s Tebou večer povídat, nedokážu se Tvým slovům smát,
nedokážu si na špatné zvykat, nedokážu hodit to za hlavu,
nedokážu si s lhostejností tykat, už nemám v srdci Sázavu.
Nemám už sílu na vhodné řešení, nemám už sílu na Tvoje slova,
nemám už sílu na další trápení, nemám už sílu zažít to znova.
Na nic z toho už nemám sílu, neustále hledat svou vílu,
hledat a nacházet jen někdy, ty říkalas mi to už tehdy...