(Annie the wolf, 09.09.2011, basne)
Mračna plná deště,
a z komínů stoupající dým,
duše žije věčně,
i když tělo halí smrti baldachýn.
Zářící auta reflektory,
to poslední, co mé oči viděly,
pak temnota, když mě koly,
na částečky drtily.
Mé tělo na zemi v kaluži,
tam pohlidně v tratolišti krve leží,
až z toho člověku na kůži,
hrůzný záchvěv chlupy ježí.
Mých bližních padající slzy,
mrtvé tělo trhající matce z objetí,
neplač, že odcházím příliš brzy,
jen řekni miluji tě, než má duše navždy odletí.
Cítíš mě tady?
Já těď pokládám ruku na tvé rámě,
zvedni oči, a zapomeň na mé vady,
ano, takto je to správně.
Teď už jen zapalte svíčku,
a nechte mé tělo být,
pak svazkem zlatých klíčků,
navždy uzamkněte v srdci svém, ke mě vrtošivý cit.