(Mbonita, 19.09.2011, basne)
Jedno je jistý miluju
impresionisty , expresionisty, dadaisty.
Taky listy stromů i ty spadaný.
Nejraději barevný
co mají dlouhý řapíky.
Svážu z nich řetězy
a pověsím si je do oken
nebo obtočím je kolem těla jak šaty.
Zlatý papírový klobouk a hruškovou šťávu
chci dostat občas darem.
Jen tak pro radost.
Z existence.
Z toho, že chodím s veselýma očima obrazárnou.
Nejsem marnou ženou.
Mám pár pravých přátel.
Fotky rodičů, prarodičů i mnoha svých tet.
Mám ráda med v kafi.
Do rukou beru střenky z kořenice i obyčejný tužky.
Líbí se mi červený šaty, boty i stužky do vlasů.
Někdy mě celej svět štve,
pak se mi chce řvát a proklínat.
Prostě nejsem ze železa..
ani dokonalá Matka Tereza.
Život je v podstatě kabaret.
Zářivej i krutej.
Půl na půl , smích i pláč.
Za nevěru zrnko rýže..prý.
Kdo ví…
Můj hrníček honosí se prázdnotou bezzrnnou.
Kapka španělský krve
roztáčí můj temperament
a já ho krotím jak koně.
Nežehrám, žiju jak to jde.
Těší mne,když říkáš mi
Mylady, Carmen, lásko a ženo.
Podtrženo.
Sečteno.
To je vše…vážení.
Děkuji, že jsem.
..a Porche to červený si koupím
až na něj budu mít.