(Raziel, 19.04.2006, basne)
Marně jsem tápal, kam kráčí Česká zem
a mnohokrát zpíval „Kde domov můj…“
Pročpak znovu nechávají zlobu vkročit sem,
křehkost pravdy oslabují, Bůh nás ochraňuj!
Zapomněli všichni co stoka k nám zanesla,
s tou zhoubnou nemocí, rostoucí potají.
Podlomen studem, já usedám do křesla,
modlitbám naslouchám, jež lidé šeptají.
Když tenkrát před lety, ta nemoc se zrodila,
Norimberk hostil své árijské průvody.
Zde elita germánská praporce nosila
a páchat počala své tragické podvody.
Nejsem žádný mudrc a nejsem tolik stár,
vzpomenout nemohu na počátek zla.
Vnímám tu krutost, ten historický zmar,
zpráva o těch nelidskostech i ke mně dolehla.
V mnichovském pekla duše nám prodali,
hraniční pevnosti pak darovali ďáblu.
A hrdost, podpisem se zemí srovnali,
podali vojsku zde otrávenou kávu.
Nemohli vystřelit, jen smutně zírali,
zbraně své poslušně odevzdat z rozkazu.
Litujíc lidi v průvodech, jež nacisty vítali,
řeka bílých punčoch přinesla svou zkázu.
Pan hrabě na koni projížděl po kraji,
prstem si ukázal, hned měl co chtěl.
Lid česky na seně spával ve stáji,
k nebesům jen stále tiše svou motlitbu pěl.
Žebřiňák s peřinou odtáhli ze Sudet,
beze slov, mlčky, opustit domov svůj museli.
Mnozí z nich viděli města svá naposled,
mnozí z nich naposled horám se klaněli.
Ten hrabě dávno mrtev leží někde zemi,
dekrety právem odňaly mu majetek.
Však syna má, jež zúčtovat chce s námi všemi,
a úplatných pomocníků má on dostatek.
Rakovina téhle plémě v zemi bují zas
a bezpočet slepců přidává se k nim.
Kdyby už tak tyto zrůdy navždy vzal si ďas,
kdyby už tak jednou provždy odzvonilo lžím!