(Gabrielle Taroka, 01.05.2006, basne)
OSAMĚLÍ
Vychovávám lidskou bolest
ve svém teplém hnízdě.
A vedle sebe tvoji čest
zpocenou po dlouhé jízdě
V hnízdě zbaveném všech náznaků
odlišné tváře světa.
V počátku zrození všech zázraků.
V krajině zašlého léta.
Jsem snílek, ale ještě stojím
na skutečné cestě.
Labutí píseň pro pána noci
ve ztraceném mořském městě.
Má cesta končí věčností.
Zde vlci každou nocí vyjí.
Tady v rodišti bolesti
měsíční tvář mě den co den mijí.
Tady u nás v tišinách
slunce spílá sobě,
že není život bez měsíce
v temném nočním hrobě.
Ze světla hvězd pulzovalo
matné bílé světlo
a mé malé smutné srdce
postrádá tvé teplo.
Čekám každým dnem,
jen co se rozední.
Chystám stůl pro dva
k pravému poledni.
Hudba z hlubokého lesa
každou noc mi sukni smáčí.
Puká srdce, těžké břímě nesa,
když andělé pláčí.
Já jsem tvůj domov,
Já jsem mír.
Jsem přístav tvých ztracených slov
ukrývaných v tichých písních lyr.
Proč ustat má jednou všechen smích?
V mém království se stále můžeš smát.
Chřadnu v nejdokonalejším ze všech tich.
Přijď dokud je o co stát.
Ve svém čistém hnízdě bez zloby
a bez všech lidských neřestí
rozdávám své děti duze
a sama čekám na štěsti.
Vychovávám cizí děti
ve svém malém domě.
Se vzpomínkou v teskném smetí,
že se jednou vrátíš pro mě.