(Jan Urban, 10.05.2006, basne)
Někdy nastane den hluchého publika, které sál provoní uleželým romadúrem. Muzikant se zaposlouchá do písně hlediště, a tak se stane jediným divákem bez práva projevu. Je mu povoleno zahrát poslední tón.
Sedmá struna na kytaře zní
v stupnici ajolské
pro tajemno příchozího jitra
neboť virtuos
již cestu započal
aby vykročil mimo tento svět.
Dnes prázdné jsou věže bez Boha
zbavené křížů
neb netřeba jich k víře člověka
opuštěného ve chvíli
kdy koncert vrcholí tóny nasládlými
těžkým pachem smrti.
Až potlesk skončí
a opona se zavře za poslední úklonou
vyjme hráč sedmou strunu
podle váhy své
aby jí vlastním tělem vyladil
posledním sólem
které ani slavík nezapívá.