(Inies, 12.06.2006, basne)
Duše má zklamaná kráčí tmou,
trápí se tak trochu samotou.
Plna smutku plna bolesti.
Kde jsou dny plné radosti?
Trápí se, jde smutně a těžce dál,
Kde je ten, co se včera krásně smál?
Kde je? To duše dobře ví,
a však nahlas to radši nepoví.
Trápí se. Proč? Vždyť zas jde o nic.
Jenže nic pro ni znamená víc.
Pár hloupých slůvek,
ruce zbarvené od borůvek
a bolest v duši se rychle objeví.
Kdopak tu bolest zastaví...
Uvolni se! To řekne se lehko,
jenže realizuje se to trochu těžko.
Pocit kdy každý nerv dopřává si blaha,
ve chvíli, kdy tělo vysvlečené do naha,
Chvěje se možná extází,
však duše náhle prochází propastí.
Jak vysvětlit krásu okamžiku?
Jak vysvětlit krásu dotyků?
Smutek pak duši občas přepadne,
v rychlosti neznámě závratné.
duše pak trápí se a neví co s tím,
to tělo radši schová se někam v stín.
Prosím už netrap mě hloupou otázkou,
zda další chvíli, krásnou překrásnou.
Prosím už neříkej o uvolnění,
jinak nebudu prosit o svolení
a odejdu rychle a tiše,
schovám se opět do své tajné skrýše.
Tam pláč mé tělo skolí,
každý si totiž cestu svou zvolil
Já zvolila nevědomky samotu a strach
nevím, jak důvěřovat a přestat se bát.
Jsem jako voda, jen životem protékám
a když jsem sama zoufalstvím naříkám.
Voda, co brání se a ničí všechno,
bez zábran, soucitu zničí vše lehko.
Mrzí to, mrzí, však co s tím se má dělat?
Je bezradná, nemá cenu se hněvat.
Pláč je však zbytečný, je to přec voda,
možná vše spraví se a pak bude dobrá.
Třeba pak voda usměrní svůj řád,
pro sebe, pro všechny, aby byl každý rád.