(Pincik, 13.07.2006, basne)
Loďka plovoucí do ráje
se mnou – osobou pohou,
cesta dlouhá je,
poznamenaná mou velkou touhou.
Plujeme přes řeky, města a lidi,
voda pomalu plyne,
proud mě unáší, jinak je klidný,
řeka jemně se točí a vine.
Nevidím slunce, měsíc, mraky,
v poklidu ležím,
těším se do ráje – Ty jistě taky,
vzdát úctu slunečním věžím.
Tak běžím, už běžím
po té vodě….
Se slzou na tváři křičím,
když vidím bílý břeh,
nesetkáte se tu skoro s ničím,
slyšíš můj vzdech.
Ležím tu v tom bílém písku
a radostně vzlykám a miluji vše
v tom rudém ohnisku
svého srdce...