(WAYWARD, 26.10.2011, basne)
I já stavěl most
vycházel z mlhy dětství dral se k lidem
po dřevěných kostkách
/Lego ještě nebylo/
jeřáby z Merkuru
zvedaly tíž poznaného k břehům druhé strany
jen zábradlí se úžilo do koridoru styku s protijdoucími
na opačnou stranu cíle
po oblouku klenby připomínající nekonečno
pod vrcholem pro sebevrahy hrajících si na Ikary
gejzíry Styxu uzavřely kruh
most osiřel
koukám do mlhy slyším šplouchat vesla
ráz dva ráz dva nehty poporostly
do kůže
hluk vran i šustot supů přehlušil tok slz
holčička ká
stojíc usedavě pláče
lidské mládě s rysy anděla hledající trať kam
nebo
k mámě která už přešla v zapomění
chléb o dvou kůrkách kolenem láme početí
které nemá otce jen vzpomínky na sex
a něco co
sextantem nezměříš … most do světla duhy
sedám na okraj
klátím bosýma nohama
přisedá
a stárne vedle mne sobě sama
neptám na cestu je tam kde dovidí
jen neví
co pak a za chvíli je pozdě
tak jdem tou svážnou
míjíme pomatence ukazuji jí prstem kmety kteří
zarůstají vousy do vzpomínek a očima neskutečně žhnou
/ví proč/
to jsou ti šťastnější pokynou
bezděčně kouknou na zadek já tam ruku dám aby věděli
že je moje moje je jsem vděčný
sáli jsme ústy jak láčkovci svou kořist
ne pro odiv
z
hladu odepřeného
most se chýlil brzdili jsme a já pochopil
ke konci se neutíká běží mi naproti
nechci
poslal jsem ji zpátky
konec si staví každý sám z kostek okamžiků