(Charibeja, 21.07.2006, basne)
Vniknu oknem do pokoje, kde spíš nic netuše,
zmocním se tvého těla i tvé duše.
Zanořím špičáky do tvého měkkého hrdla,
aniž bys mi v tom zabránit mohla.
Červená krev zbarví bílé prostěradlo i peřiny,
stejně jako tvoji bělostnou noční košili.
V té rudé barvě už nebudeš vypadat tak nevinně,
má krásko, jež podobáš se nejvzácnější květině.
A až mi v rukou zvadneš jak podzimní list,
já ve tvých myšlenkách lačně budu číst.
Nezůstane přede mnou skryto nic o čem sníš,
však rozluč se se svými sny, úsvit již nespatříš!
----------------------------------------------
To je však pouhý sen, který si nechám zdát,
od chvíle kdy poprvé jsem tě viděl spát.
Jsi příliš krásná dívko na to ,abych tě zabil
a tvůj mladý plamen života tak navždy zhasil.
Já prozatím se vpíjím do tvé božské krásy
a dobře vím, že už pro mě není žádné spásy.
Však jednoho dne se ten zázrak možná stane,
že stanu proti tobě a pohlédnu ti do tváře.
Možná že se usměješ a přistoupíš blíž
a já z tvých očí vyčtu, že se nebojíš.
Snad se k tobě přiblížím a dotknu se tvé hebké kůže,
potom už ti ale ani sám bůh nepomůže!