(Zahir, 17.09.2006, basne)
Jak stromy, jimž vykvést není přáno,
sklánící se pod tíhou námraz,
Jak civilizované krysy v kanále,
jimž ústava garantuje právo na zoufalství,
tak přežívají nedotknutelní
loudíce o pár vlídných úsměvů.
Hluboce bezprizorní, že i peklo
odmítá jim pohostinství;
tak zbyteční, že i slunce se rozpakuje
pohladit je svými paprsky.
Tak život kroutí nedotknutelní
léta odškrtávajíce.
Ať utápí se v bohatství či dluzích,
ať obědvají telecí či zbytky z popelnic,
co na tom záleží,
svůj osud chladných stěn zvrátit nemohou;
a nadto, jsou přece nedotknutelní
a to se neodpouští!