(Miro Sparkus, 13.10.2006, basne)
Hrob lásky
I.
Je tichá, černá noc,
kdosi za zdí volá,
kdosi volá o pomoc.
Hlas je vzdálený až běda,
mladá dívka na kameni,
dívka na kameni sedá.
Naříká a pláče,
za svého milého,
za milého dnes hráli umíráček.
Bolestivé naříkání,
z očí proudy slz,
proudy slz bol z těla vyhání.
Pára od úst stoupá,
dívka na hraně života,
na hraně života se houpá.
II.
Druhého dne z rána,
kdosi za zdí volá,
kdosi volá: „Mrtvá je tu panna!“
Chladná, utopená v slzách,
z prvního pohledu na ni,
z pohledu na ni sálá strach.
Z druhého však zakoukání,
viděno jak hluboké,
jak hluboké její milování.
Do země pak dána,
vedle svého milého,
vedle milého zakopána.
Roky jako voda ubíhají,
lidé na ten příběh,
na ten příběh stála vzpomínají.