(Herbit, 25.10.2006, basne)
Dříve jsem míval srdce své z kamene
bylo to lepší snad...
někdy se v náruči, horkosti plamene
zahřálo, na chvíli dovedlo hřát
pak někdo přilétl, usedl v náručí
a kámen na chvíli do dlaně vzal
praskla i poslední z rezavých obručí
pár kapek krve z něj vymačkal..
poddaný v úžasu, léčený teplotou
horkosti její mámen
vnořil jsem se v ní celou svou nahotou
vystydla jako ten kámen
a tak bych o pomoc chtěl prosit ďábla
aby sňal duši mou z ramen
myšlenka na teplo, aby zas zábla
a tam kde srdce mám, zas ať je kámen