(Hannazka, 27.10.2006, basne)
Samota vtírá se jak nenasytná děvka
zarývá drápy vzpomínek
do toho co z nás dvou zbylo
Déšť kreslí svými prsty cesty slzí
do prachu na okenní sklo
Havran přelétl kolem a krákal
cosi o odpuštění
Ještě ne, ještě v mých snech neumírej
dej naději, dej aspoň gestem znát
že máš mně ještě trochu rád…