(G.P., 27.11.2006, basne)
Dívám se na Tebe přes šířku stolu,
ale ty si všímáš víc
svého oběda,
než mně.
Chutná Ti, až je to k neuvěření.
Kam to dáváš?
Štíhlá jak proutek,
křehká jak alabastr
a přitom tak silná.
Jako plutonium,
když se štěpí…
Číšník přinesl mou porci
a pokládá ji na stůl
přede mně.
Ale dívá se přitom na Tebe.
Pohled lovce
číhajícího
na kořist.
„Ruce pryč, fešáku!“,
křičím na něj svým vnitřním hlasem
a moje vlny se snaží
odklonit jeho pohledy.
„Nečum, nebo…!“
Nebo co?
Kdepak, žádné nebo
nebude.
Zahanbeně se pustím do
svého oběda
a vtom zachytím tvůj
pobavený pohled.
Jako bych
v tom okamžiku
zase slyšel to tvoje
„…ale tati…“
Já vím,
už jsi velká holka.
Já vím…