(kavec, 03.11.2011, basne)
Někde jsem zapomenul , ta správná slova ,
co zněla mezi námi .
Konečně jsme přestali spěchat a začali žít
svou nekonečnou lásku .
Jako by sluneční harfa hrála na baculatých křídlech
bílých mraků .
Cesta lesem se zdála být nekonečná .
Možná jen zvednuvší vítr věděl , co bude dál
za prudkou zatáčkou .
několik dní
jen pro naší lásku …
Ale , už i nádraží vypadalo úplně jinak ,
než jsem si ho představoval ve snech .
Sny nemohou nahradit skutečnost , proti tomu
až stojíš tváří tvář skutečnosti .
Jen dál a dál se snažíš pochopit souvislosti , co dělají
z lásky tak velký zázrak v Božím stvoření .
Tápeš mezi vírou a láskou , ale najednou poznáš , že
dotek ženské ruky na tvé tváři ,
znamená pro tebe celý tvůj svět .
Tak , nač se přít se svým svědomím , že málo miluješ ,
když všechno kolem tebe hovoří a zpívá láskou ?
Tak , proč se strachovat , co bude zítra , když dnes
žiješ svou lásku z plna celého svého srdce …
Pomalu jsme vyšli z lesa na dlouhé prostranství
mezi zelené louky , ale květy už pomalu uvadaly .
Ale , v srdci jsem stále cítil odpověď na své otázky …
Stále ti patřím a už nebude jinak …