(Romísek, 10.12.2011, basne)
Chtěla bych ti dát sebe, sebe celou.
Sebe celou, poeticky lazenou, řídkou krví slazenou, sebe plnou slz a neuróz, sebe sobeckou a sebe rozdavačnou, sebe kompletní.
Skrz propletené větve všech stromů pociťuješ bělost havraních křídel, každičký kousek lidského těla.
Chtěla bych ti dát své srdce, nejdůležitější orgán v rudé soustavě.
Chtěla bych ti dát i menší orgány, mé žlázy, mé tlusté i tenké tepny, moji krev proudící v dutých žilách, moje příčně pruhované svalstvo boků, moje mízní uzliny, můj brzlík, který se schovává za mou hrudní kostí.
Otevři bránu všech jemností, je konec skládání dne z pocitů, přijmi mé buňky plněné dřevěnou kůrou.