(Žiťa, 05.01.2007, basne)
Už jen slabý proud špinavé stoky
vytéká z provazů života mého,
jež rozřezala samota svými kroky,
jak po břitvy dotyku kovového.
Poslední kapka s krásnou úlevou
dopadá do rudé kaluže máků,
jinak než bláznem, nikdy mě nenazvou,
když tma se mi vkradla do zraků.
Teď dozněly i nekonečné elegie,
jen nádherné ticho a tma, nikdo neruší.
A ta černá vlajka zase se rozvije,
je to můj sladký konec, hřeje na duši.