(enigman, 21.03.2012, basne)
seděl jsem na břehu světa
a díval se na ocas komety
co se táhl přes noční hábit
jako rudý šrám
když krvácí
z panenské oblohy…
v tu chvíli mne napadla
jedna průpovíka
že umění a život
prý nemají nic společného
protože to první
narozdíl od druhého
není potřísněno krví
a pak
do zdí
v hlubině mysli
narážely jazyky
myšlenkových chutí
aniž by nějaká další uspěla…
možná to bylo tím
že jsem nebyl patrný
takže nebyla opatrná
měla holubičí oči
a kaskádu hnědých vlasů
svlékla si tuniku
z písečného hedvábí
a odhalila nahotu
jako v den
kdy se narodila…
bázlivě vstoupila do vody
to jezero nemělo dno
ale ona cítila cosi měkkého
pronikající prsty…
po hladině plul měsíc
tříštící se
a znovu skládající
přeléváním vln
které vytvářela svým pohybem
a nahoru po stehnech šplhal chlad…
když se vynořila
rozechvělá
a vodou odkapávající z těla
oslepil mne jas
jí samotné
v myriádách drobných odlesků
a já si najednou uvědomil
že ponurá místa
by se měla prosvětlovat…