(Falco, 29.06.2012, basne)
Vaneš větrem chladnou tmou,
po tváři jako slza stékáš,
andělé k peklu nemohou,
ty na Danteho věrně čekáš.
Jak Beatrice mého léta,
květina v úsvitu,
k nebi vzkvétá,
do nočního blankytu.
Čas nadešel,
venku zvolna Apolón se šeří,
s lunou na Olymp se nevešel,
z lovce stal se zvěří.
Skrýváš se v obrazu,
mezi komnatami,
v posledním zákazu,
schoulená pod hradbami.
V rytmu mého kopí,
v dusotu boje,
když večer jitra se chopí,
a hvězdy vstanou moje.
Tak vidím tě já,
mezi větrnými mlýny,
když četl jsem Dona Quiota,
a na boj s nimi byl jen líný.