(Lenka Krásnodvorská, 02.10.2012, basne)
Jdu prázdnou ulicí v ranní tmě.
Tak strašně hlučné jsou mé podpadky
zdá se to město prázdé jen mně?
Těch patnáct minut chůze
jsem tu jen sama se sebou
někdy to vítám i když ruce zazebou.
Už z dálky vidím ji jak tlačí kočárek
trčí z něj jmění do všech stran.
Je stejného věku jako já? Nevím, takhle to nepoznám.
Jak blíží se k ní klapot mých bot
začíná kličkovat, snaží se uhnout z mé cesty.
Mě děsí tma, já děsím jí. Kdo určil tohle pořadí?
Když míjím ženu přímo pod lampou
vidím tu starou, smutnou tvář
zastavím krok i povýšenost svou.
Kleknu si na chodník a zavážu její tkaničku.
"Aby jste neupadla."
Teď její pohled mění emoce, strach, údiv, úsměv
jakoby mou přízeň kradla.
Já rychle pokračuji ve svém životě
spěchám svou ranní tmou
jen jsem teď blíž té lidské nahotě
snad jednou někdo zaváže tkaničku mou.