(Trystan ap Tallwch, 09.10.2012, basne)
Oděna v ten ze lži šitý šat,
ses rozhodla mi tiše vysmívat,
že nemám odvahu, že se tě bojím,
tvůj bezhlasný výsměch tisíckrát
jsem trpěl, ale poté na vteřinu
odhodlal jsem se k tomu činu,
chápajíc, že zvědavost neukojím,
dokud tě z šatů těch neodstrojím
a nebudu tvou skutečnou podobu znát.
A když pak tvé nahé, zrůdné tělo,
se předemnou ve své hnilobě skvělo,
já litoval jsem, že jsem se nechal svést
svou zvědavostí, že tvá lest
mě přiměla odhalit, co skryté býti mělo.
A stejně nyní, když vím to, moje drahá,
musím ti říci, ač ohavná jsi
tak, až se to vysloviti zdráhám,
jak překrásná přesto jsi, Pravdo, nahá.