(Zasněný básník, 09.10.2012, basne)
Lidé mávají z odpoledních nádraží
A vlaky jedou napospas do dálek
Až se přede mnou má samota obnaží
Spadne mi na zem můj malý korálek.
Neskutečně vůní nachází se v kupé
Převažuje ta Tvá, jenže Ty zde nejsi
Vlak svádí k spánku a trochu se houpe
Jen trochu sladké dřímoty přej si.
V uličce stojím - a kam vlastně jedu?
Koleje mě v mlžný opar ranní trávy vedou
Jíti tam a nemyslet na Tebe snad svedu
Jít tam, kde to nezebe a kde mé sny předou.
Scházíš mi, Tvé doteky, vůně a strach
Strach, že Tě ztratím jen pro jedinou noc
A ve vlaku jsou lidé, sny a prach
Chci Tě stále ještě mít rád, a to moc.
Krajina se za oknem jen ledabyle míhá
Snad by tráva mohla ještě déle růst
A naše nádraží zmáhá večerní tíha
Ta tíha, ta noc, ten dlouhý půst ...
Tak přemýšlím a najednou zastavuje vlak
A zas jest tu opar prošlé noci
Bylo to hezké - s Tebou - říkám jen tak
Rezavé koleje obejmu jen, co budu moci.