(poeta, 19.10.2012, basne)
sedím a zraju s pšenicí
můj pohled vertikálně zlomen
přijmeš mě noční obloho
tak jako nocivlasé
co tě zdobí
v záblescích si plují
a ty jsi bezzedná
a zavírací hodiny už dávnou nejdou
něco se v ozubení nepotkává
nezapadá
a tikot pláče
prostírám na bludném kamení
čas dávno setřel
všechny směry
.dole je relativní nahoře ospalé
a vprostřed zeje černá díra
po vzoru mladých obloh
nezavírá
servírovat záblesky v mléčný dráze
na bílém ubruse
jde snáze a že je tma tam všude kolem
se neřeší za nesmírným stolem
světlo je výsadou atmosfér
ty rády rozptylují obalují halí
je to fér
zima je pro ten zbytek co se rozpíná dávno neví kudy a kam že vede
a kde začíná
rozpálím do ruda z hvězd co se nudí
na přistávací plochu pevný řád
do jedné roviny
tekuté horniny
pro jednou navedou nás
napořád
mít cíle je zásadní
povinnost vědomí
a nahodilé posloupnosti vedou
vždy jenom na konec té řady
kde ani kontakt s antihmotou
i když to čekáš
nazaručí velký třesk
naposled naslouchej vesmírnému tichu
máš dobré místo přímo u oken
tam venku zraje nová hvězda
a tisíc sluncí skromně září
mateřským instinktem
v kalendáři
jenom ten začatek postaven na póze
v laktační psychóze..
odškrtávám další den
nepoznám
navzdory gravitačním silám
je to sen ........
a až se zrodi
světla bude víc
na čtení slov co prostor tesá
však jedna ze všech svíc
si sama klesá
vesmír rozzáří