(Akrij8, 13.02.2013, basne)
Na míse dlaní
přináším ovoce dneška,
sčesané z hlasů minulých,
stromů, jež padly na kolena,
ochutnej paní
a neboj se zítřka,
obavy jsou maskou zbytečných,
tys snad ta, která není jich hodna.
Zmizeli v područí tvého kata,
sutanou havraních křídel přikryl je kněz,
aby je více nespatřilo slunce,
hledíš jako bys necítila do prázdna,
ty jsi ta o níž říkají svatá,
že připouštíš hrůzy včera i dnes,
ta nebojácná silná lvice,
kterou rod tvůj v erbu má, ó bezcitná.
Jsi rodu ženského a ten značí křehkost,
vím, vinu nese, kdo meč v rukou má,
dnes v době nemoci prosím tě o moc,
skloň šíji svou k zemi rodné,
ó hrdá klisno, udolej hořkost,
která je v zemi tvé vzklíčená,
když mlčící křičí o pomoc,
než ten, kdo má meč jím bodne.
Poklekni sama před sebou,
ty jediná v tomto státě,
co stříbrná luna za obzor,
aby procitl zítřek do dobrého dne,
to jediné může být omluvou,
pak ten, v čí jsi moci se vzdá tě,
ať tvor nebo netvor,
ale jiný zas žezlo převezme.
(Tvá země doufajíc v tvora)