(Láďa, 06.04.2013, basne)
Mizející tváře,
v dálnicích rušných ulic,
a na nich slunce záře,
obličeje nemající rubu ani líc,
za studenými okny autobusů,
osamělých pánů a jejich dam,
co pláčou u svlečených tubusů,
nikdo neptá se jich,
jestli nechtějí tam.
Jen stíny vrhají budovy,
co tyčí se po obou stranách,
jen leťte, leťte holuby,
vy, páni, co vznášíte se
v našich hlavách.
Uprostřed těch stínů,
koleje vlečou svůj úděl,
jen být lákadlem k dívčím klínům,
nejeden z pánů, z toho úpěl.
Stíny, koleje a budovy,
jen stíníte kráse zde v okolí,
svlečte ze svých beder okovy,
ošacení a ňader nepohodlí.
Jen otočím se zpět,
už nic v odrazu výlohy není,
a teď mohl bych o té kráse pouze pět,
ale v odraze srdce je pouhé zrcadlení.